Sociální interakce, při které se užívá přirozený jazyk (např. čeština). O j.i. se hovoří nejčastěji v případech, kdy účastníci interakce užívají mluvený jazyk, ale pojem sám není takto omezen a vztahuje se i na užívání psaného jazyka. Pojem j.i. zahrnuje rovněž situace, kdy se během interakce užívá více jazyků (např. čeština a angličtina).

Mluvená j.i.: Přijmeme-li ✍Goffmanovo (1963) rozlišení sociálních interakcí na zaměřené a nezaměřené, je j.i. zvláštním případem interakce zaměřené (viz ↗tělo v komunikaci). Mluvený jaz. přitom může hrát ústřední n. doprovodnou roli: buď je jazykové sdělování hlavní činností (tak je tomu v různých typech rozhovoru), n. je hlavní společná činnost svou povahou nejazyková a jazyk ji jen doprovází (sympraktické užití jazyka v Bühlerově terminologii). Mluvené j.i. se může účastnit různý počet lidí: účastní-li se interakce dva lidé, hovoříme o dyadické j.i.; je-li účastníků více než dva, mluvíme o skupinové j.i. (multi-party interaction). Účastníci skupinové j.i. mohou disponovat různým právem mluvit (srov. přednášku pedagoga před studentským publikem a rozhovor spolužáků po přednášce). V neregulované skupinové j.i. běžně dochází k spontánnímu štěpení interakce. Výsledkem je buď dočasný vznik postranní interakce (krátké výměny mezi některými účastníky, která zásadně nenarušuje průběh hlavní interakce), n. rozpad původní skupinové interakce na samostatné paralelní interakce (skupinové n. dyadické). Mezi účastníky paralelních interakcí může docházet k přeshraniční interakční výměně (cross-play). Specifickým případem mluvené j.i. jsou interakce přenášené audiovizuálními masovými médii (např. interview, debata, talkshow v televizi; ↗komunikační žánry). Promluvy, které si účastníci v tomto typu interakce vyměňují, jsou produkovány s vědomím, že jsou určeny jak účastníkům interakce, tak divákům/publiku (dvojí intence/adresování promluv). (Srov. ✍Auer, 2014:146–153.)

Psaná j.i. může být elektronická, tištěná n. ručně psaná. Podobně jako mluvená j.i. může sloužit soukromým účelům (např. esemesky n. rukou psané vzkazy mezi členy rodiny), oficiálním účelům (např. úřední korespondence) n. veřejné komunikaci (např. internetové blogy, tištěná reklama, ručně vyrobené politické transparenty). Při soukromé komunikaci vycházejí účastníci mluvené i psané j.i. zpravidla ze společné interakční historie, která umožňuje vyjadřovat se volněji (z hlediska jazykových norem) a implicitněji (z hlediska pragmatických norem). Při oficiální komunikaci (veřejné i neveřejné) je mluvčí n. pisatel zpravidla omezen žánrovými normami, které se týkají jak podoby textu, tak splnění vnějších podmínek (viz ↗komunikační žánry). K veřejné j.i. se často využívají masové sdělovací prostředky. V mediálním prostoru mohou jednotlivé texty (psané i mluvené) na sebe specifickým způsobem navazovat a vytvořit tzv. ↗dialogickou mediální síť, v níž texty (jakožto komunikační akty) vytvářejí sekvenční struktury podobné těm, které nacházíme v běžném rozhovoru.

Vícejazyčná j.i. může mít několik podob, a to jak v mluvené, tak psané variantě. V mluvené j.i. dochází buď ke střídání jazyků (code‑switching), příp. míšení jazyků (code-mixing), nebo k tzv. ↗semikomunikaci (✍Haugen, 1966), tj. k situaci, kdy se setkají mluvčí různých jazyků a každý hovoří svým jazykem (běžné je to např. při setkání mluvčích češtiny a slovenštiny, srov. ✍Neustupný & Nekvapil, 2003; ✍Sloboda, 2004); viz ↗dvojjazyčnost. Změnou jazyka během interakce mluvčí obvykle kontextualizují sdělení (viz ↗kontextualizace) a/nebo dosahují změny účastnické role (↗zaujímání účastnických rolí, footing). Důležitým aspektem je pozice jinojazyčného prvku (repliky, slova) v sekvenční struktuře rozhovoru. Zvláštním případem vícejazyčné interakce je simultánní a konsekutivní tlumočení. V psané j.i. se vícejazyčnost uplatňuje jak v elektronické podobě (např. v internetovém chatu), tak v tištěné podobě (např. vícejazyčné návody k použití, reklamní plakáty, úřední nápisy), popř. i v ručně psané podobě. Z interakčního hlediska je důležité, zda je ve vícejazyčných textech konstruován ekvivalentní, nebo hierarchický vztah mezi použitými jazyky (např. pořadím textů nebo velikostí užitého písma). Pro oficiální texty je určující politická a právní regulace (viz ↗jazyková politika, ↗jazykové právo). Zvláštním případem vícejazyčné j.i. je titulkování filmů, televizních pořadů, divadelních představení apod.: stejný obsah je souběžně sdělován různými jazyky prostřednictvím akustického a optického komunikačního kanálu.

Teorie a metodologie výzkumu j.i. vychází z různých zdrojů. Z historického hlediska sehrála důležitou roli ↗lingvistická antropologie (antropologická lingvistika), ↗teorie mluvních aktů), ↗etnografie komunikace, ↗etnometodologie, ↗konverzační analýza aj. (viz ✍Auer, 2014; ✍Fitch & Sanders, 2005). Některé z těchto přístupů se pokouší integrovat interakční sociolingvistika a ↗interakční lingvistika. Aktuálně se výzkum j.i. zaměřuje na souhru jazyka a dalších sémiotických modů při vzájemném sdělování (↗multimodální komunikace).